Sv. Alfons narodil se 27. 9. 1696 v Marianelle u Neapole v Itálii do staré šlechtické rodiny. Otec Josef byl kapitánem lodi a matka Anna roz. Cavalieri se s nevšední péčí a láskou věnovala křesťanské výchově svých osmi dětí. Alfons byl nejstarší, nechybělo mu nadání a tak podle otcova přání byl v Neapoli přihlášen ke studiu práv na univerzitě již ve 12 letech. Byl doma vyučován soukromými učiteli a vybranými profesory, což mu umožnilo ve studiu pokračovat rychleji. Díky brzkému zápisu na universitu měl přístup k oficiálním zkouškám a doktorát z občanských a církevních práv zvládl již jako 16letý, 21. 1. 1713. Současně již studoval filosofii, latinu a italskou literaturu. V 18 letech otevřel vlastní advokátní kancelář, stal se oblíbeným a vyhledávaným. Asi po osmi letech, v jednom významném soudním procesu, jej potkal neúspěch. Roku 1723 znechucen korupcí a nespravedlností, která se rozmáhala v tamějším soudnictví, opustil svou profesi, včetně bohatství a úspěchů, a rozhodl se i přes odpor svého otce stát se knězem. Žil v období, které pro křesťanství znamenalo jistý úpadek. Proto jej Pán skrze lidovou misii přivedl k národu kulturně zanedbanému a lačnému po duchovních hodnotách. Na srdci mu nejvíce ležel stav lidí nejubožejších, v hmotné a mravní bídě. K nim patřilo i mnoho pastevců a rolníků ze širokého okolí Neapole. V boji s jejich náboženskou nevědomostí založil "Dílo kapliček", významné tím, že večerní vyučování katechismu pro laiky spojoval s jednoduchou pobožností. Zvláštní význam proto kladl na návštěvu Nejsvětější svátosti, jejíž důležitost vyzdvihl v krátkém spisu. Mezi všemi pobožnostmi – píše Alfons je adorace svátostného Ježíše určitě první hned po svátostech. Je nejdražší Bohu a nejužitečnější pro nás. Jak krásné a milé je stát před oltářem s vírou a předkládat vlastní potřeby jako přítel příteli, k němuž má naprostou důvěru! Tento světec velice dbal o utváření správného svědomí. Byl přesvědčen, že rozjímání o našem věčném údělu, o našem povolání mít věčnou účast na blaženosti Boha, jakož i o tragické možnosti zavržení, pomáhá člověku žít klidně a závazně, vyrovnat se s realitou smrti a přitom si uchovávat vždycky naprostou důvěru v Boží dobrotu. Hlasal: vyhýbání se příležitosti ke hříchu je to první prostředek, který chrání před ztrátou Boží milosti. Příležitost ke hříchu je jako páska na očích, která pak nedovoluje nic vidět; ani Boha, ani peklo, ani svatá přikázání. Písmo svaté říká, že je nemožné chodit po rozžhaveném uhlí a nepopálit se (Př 6, 28). Z morálního hlediska není možné dobrovolně se vystavit pokušení a nepodlehnout. Druhým prostředkem, který nás udržuje ve stavu milosti, je meditace. Bez ní lidská duše jen stěží vytrvá delší čas v Boží milosti. Kdo často přemýšlí o posledních věcech člověka, o smrti, o posledním soudu, o věčnosti pekla a nebe, nebude hřešit. Tyto věci se nevidí zrakem, ale pouze očima rozumu. Urči si, že každý den, ráno nebo večer (lépe ráno), budeš věnovat půl hodiny meditaci. Postačí, abys četl úryvek z knížky s duchovním obsahem, která je určena k meditaci. Prosím tě, nikdy nezanedbávej tuto meditaci, prováděj ji alespoň jedenkrát denně, konej ji i tehdy, kdyby jsi pociťoval velkou prázdnotu a únavu. Kolik lidí díky duchovní četbě změnilo svůj život a stalo se svatými! Třetí prostředek, sloužící k setrvání v milosti, je pravidelné přistupování ke svátosti pokání a časté svaté Přijímání. Svátostí pokání se nejen získává odpuštění vin, ale také pomoc pro boj s pokušeními. Z toho důvodu si vyber duchovního vůdce. Vždy se u něho zpovídej a raď se s ním o všech důležitějších věcech. Ve všem ho poslouchej, zvláště tehdy, když máš nějaké skrupule. Kdo poslouchá zpovědníka, nemusí se bát nějaké chyby: Kdo vás poslouchá, mne poslouchá (Lk 10,16). Hlas zpovědníka je hlasem Boha. Svaté Přijímání se jinak nazývá také nebeský chléb. Jako chléb pozemský udržuje život těla, tak svaté Přijímání udržuje život duše. Nebudete- li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život (Jan 6,53). Tomu, kdo často jí tento chléb, je slíben věčný život: Kdo jí tento chléb, žít bude navěky (Jan 6,51). Svaté Přijímání je lékem, který nás osvobozuje od všedních hříchů a chrání před smrtelnými hříchy. Rozhodni se tedy, povzbuzoval, že budeš chodit ke svatému Přijímání alespoň jednou týdně a že je nikdy z jakéhokoli důvodu nezanedbáš. Nic totiž není důležitější než věčný život. A navíc, čím víc jsi přítomný ve světě, tím více potřebuješ pomoc, neboť tím větší jsou i pokušení, která na tebe čekají. Alfonsiánská spiritualita je principiálně kristologická, jak řekl papež Benedikt XVI, je soustředěná na Krista a Jeho evangelium. Rozjímání o tajemství Vtělení a Umučení Páně jsou často předmětem jeho kázání. V těchto událostech je totiž Vykoupení „hojně“ nabízeno všem lidem. A právě proto, že je kristologická, je alfonsiánská zbožnost také vytříbeně mariánská. S velkou zbožností k Panně Marii popisuje její roli v dějinách spásy jako Společnici Vykupitele a Prostřednici milostí, Matku, Přímluvkyni a Královnu. Kromě toho svatý Alfons tvrdí, že zbožná úcta k Panně Marii nám bude velkou útěchou ve chvíli naší smrti.A pochopil, že cesta vedoucí ke ztrátě víry j začíná v mnoha případech vlažností a lhostejností v úctě k Panně Marii. Návrat k Ježíši naopak začíná tím, že ji vroucně milujeme. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny na lidi neplyne totiž z nějaké nutnosti, nýbrž jedině z Božího svobodného rozhodnutí a z nadbytku Kristových zásluh. Maria je duchovní Matkou člověka. Protože Pánu předkládá naše modlitby a naše skutky a skrze ni se nám dostává božských darů, je nazývána Prostřednicí. Napravuje mnoho našich proseb, které nemají zcela správný směr, aby mohly přinést ovoce. „Proč jsou Mariiny prosby u Boha tak účinné?“ ptá se svátý Alfons. A odpovídá: „Modlitby svátých jsou modlitbami služebníků, zatímco modlitby Mariiny jsou modlitbami Matky, a právě odtud pramení jejich účinnost a autorita. Protože Ježíš svoji Matku nesmírně miluje, nemůže její prosby neslyšet.“ Alfons byl skutečně,“ tvrdíl Jan Pavel II., „celý Mariin, od počátku života až do jeho konce.“ Jako učenci zamilovanému do Kristova kříže a nesmírně si vážícího Spasitelova utrpení, v němž viděl souhrn všech důkazů Boží lásky, se mu zdálo nepochopitelné, že je tak mnoho těch, kteří Ukřižovaného nemilují. Sv. Alfons z Liguori říkál: „Kdyby jediný člověk potřeboval vykoupení, Bůh by se stal člověkem v Ježíši Kristu a zemřel pro něj na kříži.“ Každý má cenu krve Kristovy a je milován až do této krajnosti. Proto snažil se lidi pro něj nadchnout kázaným i psaným slovem a při zpovědích vedl kajícníky k opravdovému obrácení. Sv. Alfons velmi zdůrazňuje nezbytnost modlitby, která umožňuje otevřít se milosti Boží, denně plnit Boží vůli a dosáhnout vlastního posvěcení. O modlitbě psal: Říkám, opakuji a stále budu opakovat, dokud budu žít, že celá naše spása spočívá v modlitbě“. Odtud pochází i proslulý axiom: „Kdo se modlí, bude spasen, kdo se ne modli bude odsouzen“. Všichni blažení se spasili, protože se modlili. Všichni zavržení zahynuli, protože se nemodlili. Kdyby se byli modlili, nebyli by zahynuli. Největší mukou těchto nešťastníků v pekle bude zoufalé pomyšlení, že se mohli zachránit tak snadno, jen kdyby byli Boha prosili o potřebné milosti – teď však už je na to pozdě. Abychom si však uvědomili, jakou moc u Boha mají naše modlitby, stačí si v Písmu Starého i Nového Zákona přečíst nesčetné přísliby Boží těm, kteří se modlí. Volej ke mně a odpovím ti (Jer 33,3). Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. (Mt7,7). Člověk je tedy naprosto neschopen spasit se sám vlastními silami, protože Bůh chtěl, aby všechno, co má nebo může mít, přijímal jen prostřednictvím jeho milosti. On je jediným dárcem a původcem veškerého našeho dobra.
Autor: P. Krzysztof Strzelczyk